Foto: Shutterstock 

„Měsíčňané“ měli obývat rozlehlé kopule propojené podzemními tunely a pracovat u přístrojových desek v obklopení počítačů, nebo měli na cestách k lunárním dolům poskakovat v nízké gravitaci.

Od roku 1972, kdy poslední astronaut opustil měsíční povrch, se jediné důkazy o lidském pobytu na Měsíci smrskly na několik vlajek, tři rovery, desítku kamer a 96 pytlů s výměšky. Co se stalo s onou slíbenou lunární základnou?

„Jedním z velkých cílů naší práce je zajistit, aby se jen neumístily vlajky a neobtiskly stopy a pak se to celé zrušilo,“ říká Nujoud Merancyová, vedoucí strategie a architektury z vývoje průzkumných systémů amerického Úřadu pro vesmír a letectví (NASA) – v běžné řeči jedna z klíčových osob zodpovědných za plánování návratu na Měsíc.

Loni v prosinci se na Zemi po téměř čtyřech týdnech vrátila první mise Artemis, při které plavidlo bez posádky obkroužilo Měsíc. První astronauty na lunární orbitu má v roce 2024 vynést Artemis II a někdy v polovině dekády v rámci mise Artemis III přistanou na Měsíci dva astronauti.

Posádka poslední mise Apollo, Eugene Cernan a Harrison Schmitt, strávila na lunárním povrchu nejdelší dobu ze všech astronautů: celkem 75 hodin. Cernan to přirovnal k táboření – najedli se a vyspali v houpacích sítích uvnitř malého přistávacího modulu, pak si oblékli skafandry a vydali se ven. Pro srovnání, astronauti mise Artemis III mají na Měsíci zůstat přibližně týden. Očekávat mohou víc pohodlí – a mnohem víc prostoru.

Přistávací modul jim poskytne Společnost SpaceX Elona Muska. Vycházet bude z konceptu kosmické lodě Starship, která byla původně navržena pro dopravu 100 lidí na Mars. Vzhledem k tomu, že NASA chce na Měsíc dopravit lidi jen dva, mělo by v modulu být dost místa na laboratoř, úložný prostor pro lunární vozítko a dokonce i několik domácích výdobytků jako jsou postele, kuchyň a toaleta.

Ať už bude konečná specifikace přistávacího modulu Artemis III jakákoliv, během následujících misí budou astronauti na Měsíci pobývat delší dobu a budou mít příležitost podrobně jej prozkoumat. Jako základna jim pravděpodobně poslouží kosmická loď, cestovat budou lunárními vozítky s umělou atmosférou. Čím déle ale astronauti na přirozené družici zůstanou, tím většímu riziku se vystavují.

„Čelíte třem hlavním problémům – radiaci, extrémním teplotám a dopadu meteoritů,“ uvádí Aidan Cowley, poradce Evropského střediska astronautů (EAC) v německém Kolíně nad Rýnem, které spadá pod Evropskou kosmickou agenturu (ESA). Na Zemi nás před částí těchto vlivů chrání atmosféra a magnetosféra.

„Na Měsíci jste vystaveni slunečnímu a kosmickému záření na mnohem nebezpečnější úrovni a teploty se mohou pohybovat od 100 stupňů Celsia přes den po minus 180 stupňů Celsia v noci,“ říká Cowley. „Pak se stačí rozhlédnout po povrchu Měsíce a vidíte jeho krátery; neustále ho zasypávají mikrometeority, které po čase všechno na povrchu zničí,“ dodává.

Místo toho, aby si astronauti ze Země vozili objemné – a drahé – obydlí, Cowley by dal přednost výstavbě příbytků z lunárních materiálů. Přírodní zdroje Měsíce vás nepraští hned do očí – nemá žádnou vegetaci, potravu nebo tekoucí vodu. Má ale nerostné bohatství, sluneční svit a led.

„Pokud to zamýšlíme dlouhodobě, musíme maximálně využít každý zdroj, ať už ho přivezeme nebo získáme na místě,“ uvádí Rachel Klimaová z laboratoře aplikované fyziky americké Univerzity Johnse Hopkinse (JHU). „Pokud máte odpadní teplo, k něčemu ho využijete… pokud máte zbytkový kov z výroby kyslíku, využijete kov… pokud máte kovový šrot, využijete ho,“ vypočítává Klimaová.

Touto mantrou se v posledním desetiletí řídí i Cowleyho tým. Naučil se zdatně vyrobit cihly z jednoho z nejhojnějších měsíčních zdrojů – regolitu, neboli měsíčního prachu. ESA při experimentech s prachem s podobnými vlastnostmi jako regolit vyvinula několik různých způsobů, jak lunární cihly vyrobit. Jedna z metod zahrnuje obří zrcadlo a řadu lup, které soustředí sluneční světlo. Teplo z něj staví prach, který se pak může vrstvit jako v 3D tiskárně.

V případě úspěchu mohou astronauti cihly použít ke stavbě celých lunárních struktur – třeba na vnější vrstvu nafukovacích modulů nebo při využití už nefunkčních přistávacích zařízení. Museli by tedy astronauti mít zednické dovednosti?

„Líbí se mi představa, jak mí kolegové-astronauti pokládají na Měsíci cihly. Je to k popukání,“ říká Cowley.

Washington (ČTK/BBC)